.jpg)
Francouzský šanson v českých ilustracích Karla Demela
Vernisáž se uskuteční 25. dubna v 18h30 ve Francouzském institutu v Praze.
Výstavu uvede Chantal Poullain.
Koná se v koordinaci s výstavou Naše Francie / Francouzská poezie v českých překladech a ilustracích 20. století (od 11. 5. do 31. 10. v Letohrádku Hvězda)
Klasický francouzský šanson byl v bývalém Československu poslouchán a milován už před válkou i po válce, také ve zlatém věku československých sixtees, ale největšího ohlasu, paradoxně, dosáhl až v době po roce 1968, tedy za normalizace. Legálně vydávané i ilegálně šířené nahrávky byly v době úpadku české populární hudby něčím, co lidem dávalo velmi expresivní důkaz o tom, že autenticita a pravdivost umění je možná, pokud je to pravda z hloubi duše a srdce umělce. Umělecky fatální rozdíl mezi sterilností a odvozeností české pop-music a uchvacující emocí, která promlouvala k celé generaci ústy šansoniérů i přesto, že většina poslouchajících nerozuměla textu, měl tu význam zásadní lekce: je možné promlouvat sám za sebe, až do morku kostí, za jakoukoli cenu. Ze starší generace v Československu zněli Joséphine Baker, Maurice Chevalier a Edith Piaf ještě jako součást společné předválečné i poválečné kultury, mladší generace, především Charles Aznavour, Léo Ferré či Jacques Brel byla přijata publikem komunistického Československa snad jakousi všenárodní aklamací. Několik desek, které vyšly v 60. a 70. letech, patřily k základnímu vybavení většiny českých domácností. Byli v 70. a 80. letech i autoři, například Gilbert Bécaud nebo Mireille Mathieu, kteří v komunistickém Československu dokonce mnohokrát koncertovali, naopak někteří, například Georges Brassens, patřil pro svá ostře proříznutá ústa spíše k těm upozaďovaným či dokonce proskribovaným. Byli ovšem i šansoniéři-zavilí nepřátelé, jako Yves Montand poté, co ztělesnil ve filmu Doznání jiného zavilého nepřítele, Arthura Londona…Jisté je, že šanson zapustil v Československu kořeny hluboké, rašící posléze i vlastními českými variantami francouzských předloh či vytvořením nového hudebního druhu, českého šansonu. Hana Hegerová a Petr Hapka byli (vedle mnoha jiných) jeho dvěma nejvýraznějšími osobnostmi.
Karel Demel (nar. 28. února 1942 v Praze)
V letech 1957 až 1963 studoval nejprve hudbu na konzervatoři (trombón, tuba), od roku 1968 pak grafiku a knižní ilustraci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Zdeňka Sklenáře. Demel patří vedle Jiřího Anderleho a Oldřicha Kulhánka k nejznámějším, i v zahraničí oceňovaným reprezentantům té větve české grafiky, jejíž figurativní preciznost je založena na dokonalém zvládnutí kresby a zapojení konkrétní snové básnivosti do námětu díla. Tento způsob grafického myšlení nalezl u všech tří reprezentantů této větve české grafiky ideální podmínky na poli ilustrace. U Demela navíc byl tento sklon rozšířen o jeho hudební založení. Tak vznikly např. jeho grafické cykly Hektor Berlioz – Fantastická symfonie či oba cykly věnované dvěma francouzským šansoniérům, jež představujeme na této výstavě (Brel, 1980-1989 a Georges Brassens (2011-2017). Významné jsou i jeho ilustrace francouzské poezie (Apollinaire, Baudelaire, Rimbaud aj.) Demel je nositelem francouzského Řádu umění a literatury z roku 2003.
